Luckyweb

Kamarádka Klárka, jejíž rodiče vlastní farmu, kde mají i koně, mě pozvala na svou oslavu narozenin. První den -teda spíš odpoledne- jsme jí já a ostatní holky předaly dárky a potom jsme vyrazily z jejich bytečku na farmu, kde nás Klárka povozí na koni. Byl větrný den a každou chvíli se zdálo, že bude pršet, ale naštěstí se deštík dostavil jen na chvilikčku, takže naše plány nepřekazil.

Když jsme vylezly ze sedlovny - náš úkryt před nehezkým počasím - s ohlávkou a vodítkem, zamířili jsme rovnou k ohradě pro poníky a vzaly jsme do kruhovky haflingerku Nepinu. Každá z nás šesti si na ní asi na 5 nebo 10 minutek sedla a Nepinka s námi trpělivě krokovala, s některými klusala. Ale protože už nebylo zrovna brzo, musely jsme se vrátit do bytu a jít spát, abychom byly na další den čerstvé.

Po krátkém spánku (krafaly jsme až do hodně pozdních hodin) jsme se nasnídsaly a provedly ranní hygienu. Potom co jsme zdolaly půlhodinovou cestu na farmu, vzaly jsme čištění a šly si vypucovat poníky. Ale jeden hnědák welsh se jménem Gold Rash (Rašin) si nechtěl nechat nasadit ohlávku a utíkal od nás. Řekla jsem si, že dneska máme spoustu času, a tak že si něco vyzkouším. Čapla jsem do ruky vodítko a začala jsem Rášu odhánět se zarytým pohledem na jeho hlavu. On lítal po celém výběhu (napojení se má provádět nejlíp v kruhovce, ale protože se nenechal chytit, zkoušela jsem to v nemalém výběhu) ale já, která jsem po půlhodině byla totálně vyčepaná, jsem se nevzdávala. A asi po 40 dlóuhých minutách Ráša začal zpomalovat a dokonce i přežvykovat! Okamžitě jsem ho přestala odhánět a natočila se asi 45 stupňů od něho. On za mnou nepřicházel. Začala jsem pochodovat v kruzích k němu, a když jsem tam došla a on stál, ani se nehnul, pohladila jsem ho po čele a následně jsem Montyho napojení začala kombinovat s Parelliho přátelskou hrou. Takže jsem koníka hladila ohlávkou po celém jeho těle. Nasadila jsem mu ohlávu ale vodítko jsem od ní odepnula. Věřte nebo klidně nevěřte, já se od něj otočila a on mě následoval. Málem jsem se rozbrečela štěstím. Někteří z vás ten pocit asi už zažili. Byl to pocit, že mi někdo věřil, důvěřoval a na 100 procent šel za mnou. Chvíli jsem chodila a prudce jsem měnila směry, zastavovala se, ale kam jsem šla já, šel i Ráša. Po té chvíli jsem se zastavila, a chvíli stála a koník se začal pást. Nechala jsem ho, protože si to zasloužil.

Pak jsme chtěly jít na procházku a Klárka svolila, že Rašíka můžu vzít s sebou, tak jsem na něj vylezla a vyrazili jsme. Jen na ohlávce s vodítkem. Byla to dlouhá procházka a lhala bych, kdybych řekla, že mě Ráša opravdu poslouchal. Jak jsme se vzdalovali od domova, byl nervózní a pořád se otáčel zpátky, ale já mu to nedovolila a tak neochotně došel až k potůčku. Tam jsme se zastavili, a já se zeptala, jestli si nechce někdo sednout místo mě, ale holky že né, že půjdou pěšky. Pod kopečkem jsem se zeptala znovu, a Kačka, která zapadla do bažiny po kotníky, takže boty měla mokré a špinavé, řeklaže by si teda sedla. Tak jsem slezla, na jedné straně odvázala vodítko a řekla jsem Kačce, ať se drží hřívy. Ale protože tam byl prudký kopec a Kačka koně pobídla, on se asi lekl nebo se naštval a předníma nohama maličko nadskočil. Na neosedlaném koni v teplákách není jednoduché se udržet , a tak bych se nedivila, kdyby Kačka sletěla na zem, ale ona se udržela, jen potom z koně sklouzla, a tak jsme šli všichni po svých.

Cesta zpátky byla mnohem jednodušší, to už Rašinek nevzdoroval, tak jsem ho nechala, ať vybere cestu sám (to už jsem na něm zase seděla). Ale byli jsme s koníkem sice holkám na dohled ale hodně napřed, tak jsme zastavovali a čekali, ale stejně jsem si připadala trochu jako zrádce, že se celou cestu vezu a holky musí po svých pořád z kopce a do kopce. Proto jsem se občas ptala, jestli někdo nechce na koně místo mě, ale nikdo nechtěl. Když jsme všichni vylezli na poslední kopec, kde už to k farmě bylo pořád po rovině, pobídla jsem Rašiho do klusu. Klusal rychle a s chutí, tak jsem ještě pobídla a hop - byla jsem ve cvalu na neosedlaném koni s nádherným chodem. Nedalo mi to a zavýskla jsem si. Ale aby si moc nezvykal, že cestou domů se jede rychleji než z domova, zpomalila jsem ho do klusu, potom do kroku.Zase jsme počkali na holky a společně došli domů. Tam jsem si s Rášou zopakovala napojení v kruhovce (bylo to mnohem snazší) a když za mnou dokonce přišel, se skvělou náladou jsem ho pustila do výběhu. To odemě hned odešel a už jsem ho nezajímala.

Pak jsme s holkama posvačily a vydaly se zpátky na oběd. Na farmu jsme se už nevrátily, ale po obědě jsme se prošli po Útvině a pak domů. A doufám, že si to další rok budeme moct zopakovat. Víkend s kamarády a s koňmi je nejlíp strávený víkend, jaký si můžu přát.

Fotky: Ve žlutý mikymně - Klárka, v oranžový mikyně - Kačka, v bílý mikyně - já; hnědáček - Gold Rash, plavák - Nepina