27.1.2009
27.1.2009
Hned co jsem přijela do Stanovic, měla jsem vzít Neonka s mimčem na hřbetě na procházku - miminko bylo zákazník na hiporehabilitaci - a obešla jsem s nima louku. Pak přijela další zákaznice s rodiči a tak jsem šla pro Lukáška a nasadila jsem mu ohlávku s vodítkem a madla. Pak jsem slečnu vodila v hale. Když slezla z koňského hřbetu asi po deseti minutách, byla značně uvolněnější než si na koníčka sedla.
No a pak, když zákazníci odjeli a trenérka Marcelka přijela, sedla jsem si na Lukáška já. Nejdřív na mě zkoušel, jestli by mohl utéct z haly ale já ho nepustila. Ale nakonec se mu to přeci jen povedlo. Nejlepší na tom bylo, že celý areál je teď v zimě jeden velký hokejový stadion, takže kadyž se pokoušel najít si cestu do výběhu, musela jsem z něho slézt. Pak jsme ho naháněly zpátky do haly a taky se nám to povedlo. Za stavu 1:1 (pro mě 1 a pro Lukyho 1) jsem na něj znovu nasedla a Marcelka radši zavřela vrata od haly.
Jakmile Lukáška nic nerozptylovalo, neměl důvod neposlouchat moje povely a já jsem z jeho poslušnosti byla skoro dojatá. Říkala jsem si, že kdybych zvedla ruce nad hlavu, nohama bych ho dokázala ovládat úplně v pohodě. Škoda že to nikdo neviděl... (Asi si myslíte co jsem to za naprd jezdkyni když se raduju z takové jasně lehké věci ale jámám prostě radost z každého krůčku)
Když jsem dojezdila, odvedla jsem Lukyho do výběhu a ohlávku jesm mu sundala a uklidila jí a pak se šlo krmit. Marcelka pro každého připravila kýbl a já jsem šla dát nedočkavému Neonkovi a když jsem k němu vlezla, byla jsem ráda, že nesežral i mě. Vrátila jsem se před buňku a vzala jsem kýble pro kluky, které Marcela nazvala draky. Ona sama vzala Beníkovi a Laurence, kteří měli do krmení přidané vitamíny a nakonec jsme daly poníkům. Když měl každý koník svůj kyblíček, hlídaly jsme nejpomaleji jedící Laurenku před spáry malých poníků, hlavně před Lucinkou, která se přes nás snažila nenápadně dostat ke své dvakrát větší oběti, ale naštěstí jsme Laurenu uhlídaly.
Na zakončení celého krásně vyvedeného dne jsme poklidily areál ale čelenka, ktero jsem si odložila na židli, nikde nebyla, a když jsem zjistila, že si s ní hráli štěňátka kavkazáků Kim a Edie, začala jsem ji hledat. Samozdřejmě, že byla skoro na nejvdálenějším místě ve výběhu, ale naštěstí byla na bílém sněhu krásně vidět. Pak už jsme jen zavřely vrata a nasedly do auta.