6.1.2011...
Po dlouhé době jsem sem přidala další článek a nějak mi to nedalo a pročetla jsem si všechny články z téhle rubriky. Byla jsem vážně překvapená z toho, co jsem dříve psala, možná proto, že už si z roku 2009 pamatuju hrozně málo věcí ale hlavně z toho, jaké jsme s Gordonem stihli udělat pokroky! Nikdy jsem si je neuvědomovala, nejspíš kvůli tomu, že jsme postupovali tak pomalu (ono když se za koněm jezdí jednou do týdne a občas na semináře, moc rychle se to nedá). Ale jak se všechny ty malé krůčky nahromadili za dva roky!
Ve svém prvním zápisku se raduju z toho, že mi Lukáš vůbec zatáčel. Od té doby jsem se stihla vrátit ke Gordíkovi, naučila jsem se na něm kusat, pak cválat, postupně jsme se spolu učili obraty a cviky na přesnost, potom základní pracování ve volnosti, vyjížďky občas i v trysku, dokonce jsem svého miláčka přiměla skákat ve volnosti (jednou zvládl 75 cm, což je pro něj výkon "jako prase") a teď už se učíme i základy cirkusových kousků, jako je zvedání nohou na poklepání bičíku, poklona nebo jednoduchá pusinka. Ve většině případů si navzájem důvěřujeme a moje láska k němu pořád stoupá. Ten rozdíl pouhých dvou let, které utečou jako voda je pro mě v našich pokrocích prostě obrovský.
Další věcí, kterou bych chtěla zmínit: Všichni z mého okolí mi říkali, že u koní nevydržím déle než do 14 let. Že mě pak začnou zajímat jen kluci a můj vzhled. Samozřejmě se můj pohled na svět změnil, nejdůležitější priorita ale zůstala stejná. Je mi 15 let a pořád jsou pro mě koně stejně důležití, možná i důležitější, než když mi bylo sedm. Jsem šťastná, že jsem se nenechala odradit těmi kecy, které se na mě valily ze všech stran, jsem šťastná, kdykoliv jsem u koní a doufám, že to tak bude už napořád.
Nikdy nikoho nenechte, aby vás odradil od toho, co milujete :)